100. výročí úmrtí J.L. Píče

Josef Píč (druhé jméno Ladislav používal od počátku své publikační činnosti poněkud v duchu vlasteneckých způsobů svého mládí) se narodil roku 1847 v chalupě při větrném mlýně na okraji Mšena, zemědělského městečka mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Studoval na gymnasiu v České Lípě a maturoval (na třikrát) na Akademickém gymnasiu v Praze. Příčinou jeho skrovných školních úspěchů byl rychlý rozvoj jeho mimoškolních zájmů - dějepisu a národopisu, literatury i politiky – motivovaných národním uvědoměním šedesátých let (poznamenaných opatrným, ale bouřlivě vítaným směřováním Rakouska k demokracii) a zároveň i na svou dobu mimořádným nadšením pro slovanskou myšlenku a pravoslavné Rusko jako hlavní oporu Slovanstva (tam chtěl dokonce po studiích odejít jako vychovatel).
Již jako student byl Píč zaujat také archeologickými památkami rodného kraje, ale záměrně k nim nesměřoval. Poté, co ukončil studium na filozofické fakultě pražské univerzity (kde byl posluchačem Vocelovým a  Tomkovým) a složil profesorské zkoušky z dějepisu a zeměpisu, působil jako gymnasiální učitel v Mladé Boleslavi (1872-1881), odkud přešel jako profesor na gymnasium na Novém Městě pražském. To bylo jeho první vědecké období, zasvěcené historickému bádání, ovšem – pro Píče typicky – bádání bojovně a polemicky zaměřenému k obraně zejména Slováků a Rumunů v Uhrách a jejich historických práv proti maďarské historiografii a politice. Už tehdy také Píč hojně cestoval nejen za poznáním archivů, ale i lidu samého na Slovensko, k podkarpatským Rusínům, do Sedmihradska a Rumunska, Ruska. Díky svým pracím byl jmenován docentem rakouského dějepisu a dějin slovanských národů na  filozofické fakultě české větve pražské (tehdy Karlo-Ferdinandovy) univerzity. Na sklonku 80. let však zároveň pozorujeme u Píče zřetelný obrat od historie k archeologii, který ovšem nebyl motivován věcným zájmem o „starožitnosti“, ale ve skutečnosti je pro něj pokračováním původního směru: postup ke kořenům otázek, jimiž se zabýval, jej od středověku dovedl až k pravěku a ukázal mu, že historie zemí a národů v období před nástupem psaných pramenů je vzhledem k programovému nezájmu „čistých“ historiků (jakým byl donedávna sám) prakticky neznámá a nezpracovaná, a archeologický materiál – ačkoli již početný – je rovněž nepřipravený k historické výpovědi ve funkci pramene dějin, protože dosavadní archeologie se soustřeďuje na sbírání a popis, zatímco historické souvislosti ponechává stranou zájmu.
Vnější podmínky pro jeho práci se zlepšily po příchodu do Prahy (1881) a vstupu do pražského vědeckého světa. V roce 1883 se Píč habilitoval na české větvi právě rozdělené pražské univerzity jako docent rakouských a slovanských dějin (od roku 1905 byl mimořádným profesorem). Činorodý a energický ve všem, do čeho se pustil, prosadil se brzy ve stagnujícím Archeologickém sboru Národního muzea (tehdy Muzea království Českého), roku 1887 se stal redaktorem jeho časopisu Památky archeologické – tehdy jediného oborového periodika v českých zemích, podílel se na velkých výstavách 90. let v Praze a kvůli potřebě naplnění výstavních sálů nové budovy muzea na Václavském náměstí vybudoval ve středních Čechách aktivní síť přátel-amatérských archeologů (zvané brzy „Píčova družina“), která zaplňovala muzeum novým a kvalitnějším nálezovým materiálem. Soustředila se přitom podle možnosti na mezery v dosavadním poznání vývojového proudu českého pravěku, který se Píč (tehdy už vedoucí prehistorických sbírek NM, jednatel sboru, jednatel Archeologické komise České akademie věd a umění a přítel jejího prezidenta J. Hlávky) pokusil rekonstruovat nejprve v nové, rozsáhlé expozici českého pravěku v NM (1894-96) a trvale pak ve svém životním díle – šestisvazkových Starožitnostech země České.
Před napsáním posledního sedmého svazku se musel vypořádat s problémem pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, pro Píče a jeho generaci dosud obdivovaných památek nejstarší české kultury. Proti nim stál o generaci mladší Lubor Niederle. Dělilo je nejenom politické příslušenství ale zejména Niederleho příslušnost k Masarykovu okruhu popírajícímu pravost rukopisů. Proto v září 1911 odjíždí do Paříže a Milána s dvěma listy Rukopisu Královédvorského k významným znalcům starých písemných památek. Zběžné a formální posudky dokázal vyložit jako vítězství rukopisu a neklamný důkaz o jeho pravosti. Jeho sebedůvěra, kterou nedokázaly podlomit ani zdrcující kritiky odpůrců, se však zhroutila pod ranou do zad přímo z Národního muzea, jehož vedení odpovědělo na Píčův triumf obviněním z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky zatím odložilo bez projednání. Zrada v dosud domněle nejpevnějším zázemí mu vzala chuť dále bojovat. V pondělí 18. prosince si na Václavském náměstí kupuje pistoli a den nato končí svůj život.
Tato mimořádná osobnost dokázala budit u některých současníků nadšení až k uctívání, u jiných antipatie až k nenávisti, ale po odeznění dobových sporů nelze než konstatovat, že jeho význam pro vývoj oboru byl základní, názory v mnohém směru předvídavé a dnešní směřování české archeologie si nelze bez  jeho vlivu představit.

Píčův zápisník z cesty po Francii

Poslední okamžiky života tohoto velikána české archeologie zaznamenal ve své knize „Píčův
poslední odkaz“ jeho důvěrný přítel prof. Jan Kryštůfek:

„Několik minut před půl jednou Píč s p. Landou opustil Museum. Na cestě k bytu (v Sokolské ulici) ani slova nepromluvil. Když byli v pokoji, vyjmul ze zásuvky balíček listin pro Zíbrta, pak daroval mu tři hrsti doutníků,načež ho propustil. Pan Landa nic zvláštního na něm neznamenal. Podle svého zvyku Píč zavřel za Landou dvéře, a jak mi lidé z domu vypravovaly, viděli z protějška, jak se vrátil do svého pokoje, chvíli u psacího stolku postál, pak se kmitl pokojem a předsíní do své ložnice a již ho nikdo nespatřil. Píč ulehl na zem, přisadil k pravému spánku browning (zakoupený předešlý den ve zbrojném krámu pana Švestky za 50 korun), spustil a byl asi hned mrtev, poněvadž nalezli mrtvolu ve vodorovné poloze. Nebylo ještě tři čtvrti na jednu, když nastala katastrofa. Když vstoupil jsem do jeho ložnice, viděl jsem na jeho skráni černou skvrnu, která prozrazovala, co se stalo. Poklekl jsem u mrtvého přítele, políbil ho na tváři a znamením kříže jsem se s ním rozloučil. Mrtev! Konec útrapám, konec ústrkům, ale konec vznešeným snahám. Odpočívej v pokoji!“

Fotografie Píčova pokoje těsně po sebevraždě. Na polštáři je patrná krvavá skvrna.

19. března 1912 v 9 hodin byly jeho ostatky uloženy ve Slavíně na Vyšehradě.

verze pro tisk